Vracejí se domů s nadšením, mluví o srdíčku bijícím pro rodný klub, načež se po čase dostaví hořkost z podivného konce angažmá. Vítkovické odcházení Marka Malíka je posledním příběhem hokejisty, jenž s výraznou pachutí opouští mateřské prostředí. Jedno je dané. Dokud se nenaučíme férovějšímu profesionálnějšímu přístupu, podobné případy budeme evidovat i v budoucnu. Obě strany mají rozhodně co zlepšovat, hráči i funkcionáři. Sport je čím dál tvrdší byznys, nejen venku, i doma, ale jistá pravidla by měla platit.
Vítkovické vedení má svrchované právo řešit personální otázku kádru podle svého a nenechat si do toho mluvit. Dotyční manažeři mají rovněž své nadřízené, jimž se za tyto kroky zodpovídají. Marek Malík odvedl za tři sezóny pro klub dost dobré práce, a byť se občasn nevyvaroval poklesu herní formy, jeho angažování Vítkovicím prospělo. Defenzivní obr počítal, že v klubu bude pokračovat, jenže postupem času vyšlo najevo, že nikoli.
A tady vidím podstatný zádrhel. To, že Malík neslyšel pravdu hned, jakmile si šéfové šéfové usmysleli, že mazáka z kádru vyhostí. Jde o klasickou minelu tuzemských hokejových manažerů (ne všech). Málokdo je natolik sebevědomý, schopný a přimný, aby dokázal významnému hráči říct natvrdo do oč, že se s ním dál nepočítá. To se kolem toho chodí jako kolem horké kaše, po špičkách, problém se nechává vyhnít a když to všechno praskne a hráč se rozpovídá do novin, v klubu marně hasí požár, do nějž ještě přilévají olej naštvaní fanoušci.
A jaká pochybení lze najít u Malíka? Možná že první chyby se dopustil hned v létě roku 2010, kdy se definitivně přihlásil do služeb Vítkovic. Sám tvrdil, že měl přitom řadu jiných nabídek za jiné peníze. Tohle je samozřejmě těžké mu vyčítat, vidina zaměstnání v domácí fabrice je nesmírně lákavá. O to náročnější je však naplňovat předpoklady a očekávání.
Nota bene (a teď to myslím obecně), pokud hráčům po letech strávených  v NHL  nedojde že už nehrají nejprestižnější ligu světa, tudiž musí krotit i své požadavky na servis či požadavky na druhé, Protože pravdou je, že většina Čechů opustila zámoří, protože už je tam nikdo nepotřeboval. A jenom ten, kdo si uvědomí, že přestal patřit mezi vyvolené a vyrovná se s pádem do nižších pater, překoná kupu zdejších nástrah. Mezi něž patří i nečitelné kroky klubových manažerů. Své by o tom moli vyprávět třeba petr Nedvěd nebo David Výborný, kteří se spálili ve Spartě.